Prostor pro zastavení se

Včera jsme s kamarádkou otevřely téma osamělosti, které vlastně i krásně ladilo s tím, že byl první Máj, jak se říká lásky čas.

Hodně z nás sleduje příběh velryby Timmyho a někteří jste se mě ptali, jestli jsem se zkoušela s ním spojit. Já ale necítím, že bych to měla dělat. Pořád vnímám, že tento příběh má mnohem hlubší a širší přesah, než jen to, že je Timmy už tak dlouho na mělčině. A že se stačí jen dívat.

Už tři týdny sleduji příběh krásné bytosti keporkaka Timmyho a vnímám, že od začátku se mě to vnitřně a velmi hluboce dotýká. Jako bych tam od začátku vnímala něco mnohem hlubšího, než jen to, že bohužel další z velryb uvízla někde na mělčině.

Nedávno jsem sama sobě položila otázku....

Dnes je to přesně rok, kdy jsem opustila "jistotu" zaměstnání a vydala se na cestu podnikání a přijde mi to jako včera, kdy jsem naposledy oblékla uniformu sestřičky a postarala se o mé poslední pacienty.

Po jednom nedávném rozhovoru, nad kterým jsem se hluboce zamyslela, jsem si uvědomila, jak moc ohraničené životy tady žijeme. Jak moc naše životy ovládá realistické myšlení a my jsme zapomněli, že uvnitř nás je to naše vlastní kormidlo, kterým se máme nechat vést.

Čím déle provázím druhé na jejich cestách a i já sama na sobě pracuji a žiji ten svůj život trochu víc vědomě. Tím víc vnímám, jak jsme opravdu každý tvůrce svého štěstí, ale i neštěstí. Jak všechno to, co uvnitř sebe máme, ovlivňuje to, co tady žijeme.

Poslední roky mě tento den, kdy se slaví svátek všech žen, přivede k zamyšlení, co pro mě znamená být ženou a jak se jako žena vnímám.

Jak si udržet vnitřní klid, když tam venku vládne chaos, strach a bouře?

Řešili jsme teď v jedné metamorfní masáží na vnitřní zvíře téma sobeckost a zvědomilo se k tomu spoustu zajímavých aha momentů, o které se s vámi chci podělit.