Osamělost

Včera jsme s kamarádkou otevřely téma osamělosti, které vlastně i krásně ladilo s tím, že byl první Máj, jak se říká lásky čas.

Obě jsme ženy, které se o sebe staráme samy, protože v našich životech není nikdo, s kým by jsme se o to mohly podělit. Ani jedna z nás s tím nemáme problém, protože to pro nás obě byla cesta z nefunkčních vztahů, v kterých nám nebylo dobře. A ani jedna z nás nemáme problém být sama se sebou, naopak si ten čas dokážeme maximálně užít, protože v něm čerpáme energii na dny, kdy toho prostoru tolik není.

A i přesto obě občas cítíme osamělost, která nás dokáže někdy hodit do ne úplně příjemného stavu. A to jsme zrovna včera obě prožívaly a mě to zase přivedlo k tomu, se na to podívat trochu hloubš.

Je totiž velký rozdíl mezi tím neumět být sám/a a cítit se osaměle. U sebe vnímám, že neumět být sama, často souviselo s tím, co jsem si nesla z dětství a s čím se ale dá pracovat.

Osamělost ale vychází z něčeho jiného. Je to přirozená potřeba blízkosti, která pramení z toho, že i když to vypadá, že si tu každý žijeme své vlastní životy, ve skutečnosti jsme tu všichni jako celek. Každý z nás máme v sobě mužskou a ženskou energii a naší přirozeností je, mít tyto dvě energie v harmonii a žít je obě dvě. A proto pak i v realitě přirozeně potřebujeme tuto harmonii žít. A proto i lidé, kteří jsou sice ve vztahu, ale ten není harmonický, cítí osamělost.

Já jsem si u sebe zvědomila, že ten pocit souvisí i s mým ženským cyklem, kdy v každé jeho fázi cítím tu osamělost jinak. A dává to smysl, protože v určité fázi toužíme po větší blízkosti a v jiné zase naopak toužíme po klidu a samotě.

Často se mi také s pocitem osamělosti vrací vzpomínky na lidi z minulosti a já si vždycky říkám, proč zase, vždyť už to mám v sobě dávno uzavřené. Ale zjistila jsem, že vlastně nejde o ty lidi, ale o ty hezké pocity, které jsme spolu prožívali a v tu chvíli můžu z toho člověka přenést pozornost sama k sobě a navnímat si, co jednou v životě zase prožívat chci a co už ne, protože ty vzpomínky nejsou jen krásné, ale i nepříjemné a bolavé.

A taky mě osamělost učí, víc si vážit toho druhého, který vím, že jednou přijde a to vede pak i k větší péči o sebe, o sebe navzájem a také o ten vztah. Protože když prožíváme něčeho nedostatek, dokážeme si pak víc vážit dostatku.

Dřív jsem měla osamělost špatně uchopenou, nedokázala jsem v ní fungovat a to mě často vedlo do vztahů, které neměly pevný základ. Dnes ji vnímám jako dar, díky kterému můžu růst.

A jak se s ní snažím sladit, aby mě zase nepřeválcovala? Prožiji si ji. Prostě se zavřu doma a vybrečím si, co potřebuji. A chodím do přírody povídat si se stromy a mám jeden, který když obejmu, tak on mě svou energií obejme taky a v tu chvíli cítím ten celek. 

S láskou Reni