Pravdivý k sobě

Mám za sebou dva velmi intenzivní týdny a obzvlášť tento druhý byl pro mne velmi náročný. Dělo se toho tolik, že jsem se občas nebyla schopná ani nadechnout.

Nebyly to ale žádné velké věci, co by se děly, ale byly to situace, které mě svojí intenzitou nutily jít do velké hloubky sebe. A všechny ty události měly jedno společné téma a tím byla odvaha.

Ale nebyla to taková ta odvaha něco překonat nebo si dokázat. Byla to odvaha podívat se pravdivě sama na sebe a na to, co a odkud si tady tvořím. A po včerejšku, kdy jsem stavěla jednu velmi zásadní konstelaci, jsem si uvědomila, že pro mě je právě tohle v životě ten nejvíc odvážný krok, který můžeme udělat.

Vnímám to tak, že dokud se bojíme pohledu do našeho vlastního zrcadla, nemůžeme být svobodní. V tom případě se pak ale nemůžeme zlobit na život, že je takový jaký je a už vůbec na někoho jiného.

Moje vlastní zrcadlo bylo tentokrát o tom, jaké programy v sobě mám a kde vznikly. Některé jsou z rodiny, některé ze společnosti a některé jsem si vytvořila já sama.

Jedním z nich je to, že nejsem dost, a že mám pořád tendenci se s někým porovnávat, i když jsem si myslela, že už to tak nemám. Tenhle program vznikl ve škole, kde nás často někdo hodnotil svým úhlem pohledu a porovnával s někým jiným. A souvisí to s mou vlastní sebehodnotou, na které je pořád potřeba pracovat.

Další je, že mám problém s určitými autoritami, které se opírají o své pravdy a nutí mě zpochybňovat mé vlastní intuitivní vnímání. Nejvíce to zažívám v mém přístupu k mému synovi, kdy na naší vlastní cestě potkávám spoustu odborníků, kteří jasně vědí, co moje dítě potřebuje a to i přesto, že ho často neviděli ani z vlaku. Tohle vychází z dětství, kdy moje vnímání reality a mé individuální potřeby nebyly důležité. Důležitá byla poslušnost a přizpůsobení se. Dospělí totiž přece vždycky vědí všechno líp.

Dalším programem je, že pořád soudím lidi. Ač jsem si myslela, že už ne, tak mi pořád život přináší situace, kdy vidím, že to pořád dělám. Tentokrát se mi to dvakrát ukázalo v situacích, kdy jsem se bála si do života pustit člověka podle toho jak vypadá a odkud pochází. Program z rodiny a společnosti, kde oblečení a rasa často jasně určují kdo jsme, aniž by o nás někdo cokoliv věděl.

A poslední program je o zachraňování všeho a všech a překračování svých vlastních hranic. Tenhle program je můj. Souvisí se syndromem být hodná holka, vyhovět všem, aby mě měli rádi a s tím, že když je někdo nemocný, musíme k němu být za každou cenu hodní a laskaví, protože on za to přeci nemůže.

Ten čas mi ale neukázal jen moje programy, ukázal mi taky hlavně to, že už jsem udělala velký kus práce na sobě. Že vůbec ty programy už dokáži vidět. Že už se nebojím postavit se za svou cestu a nebojím se toho, že mě někdo utluče svými argumenty.

Že už se nebojím si do života pustit někoho, koho bych si tam ze společenského pohledu dřív nepustila. Že tu nejsem pro všechny a všichni pro mě, a že dokáži říct ne, i když druhý chce slyšet ano.

Že si jasně dokáži nastavit své hranice a jasná pravidla a stát si za nimi.

A že se velmi jasně a velmi rychle dokáži rozhodnout jednat, pokud se někdo snaží narušit můj osobní prostor a můj pocit bezpečí. Že už dokáži poslechnout své tělo, když potřebuje odpočívat. Třeba když mi není dobře, jsem vyčerpaná nebo mám své dny.

A taky že dokáži cítit soucit a laskavost tam, kde bych to ještě před pár dny necítila.

Abych mohla ostatním ukazovat jejich pravdy, musím se i já často postavit před moje vlastní zrcadlo, bez toho bych tu totiž kázala vodu a pila víno.

S laskou Reni