Vnitřní svoboda

Po jednom nedávném rozhovoru, nad kterým jsem se hluboce zamyslela, jsem si uvědomila, jak moc ohraničené životy tady žijeme. Jak moc naše životy ovládá realistické myšlení a my jsme zapomněli, že uvnitř nás je to naše vlastní kormidlo, kterým se máme nechat vést. 

Jako děti přicházíme na tento svět vybaveni základními instinkty, které potřebujeme k tomu, aby jsme tu přežili. Nepřemýšlíme nad tím, jestli je to správně nebo není, prostě se jimi přirozeně řídíme. Jenže jak rosteme, zjišťujeme, že tato naše přirozenost není žádoucí, a že je tu spoustu jasných pravidel, kterými se máme řídit. A protože jsme děti, nemáme jinou možnost, než se těmto pravidlům přizpůsobit. 

A tak nastoupíme do řady a se sklopenou hlavou v ní kráčíme vpřed. Důležité je se v té řadě moc neprojevovat, moc z ní nevyčnívat, přizpůsobovat se a hlavně nevybočovat, protože to je ten reálný svět, ve kterém se je potřeba naučit žít a vše ostatní je jen naše idealistická představa. 

Jenže tak to vůbec není. To jen my jsme uvěřili tomu, že náš život má nějaké ohraničení, a že je jen pár takových, kteří najdou odvahu tu čáru přejít a jít si svojí cestou. A tak v té řadě cupitáme dál a často i přesto, že uvnitř nesouhlasíme. 

Ta ohraničení se často schovávají za takové ty pomyslné jistoty a hezky znějící slovíčka, ale taky za strachem. A tak mnohdy, i když máme pocit, jak moc svobodní jsme, zjišťujeme, že jsme naopak svázaní a odkázaní na svět, který je úplně mimo nás a naše potřeby a sny. 

Žít opravdu svobodně, ale znamená úplně něco jiného, než jsme si naučili myslet. Opravdu svobodní jsme, až když tu svobodu máme uvnitř nás, až když žijeme to, co opravdu cítíme a chceme. Až když se přestaneme přizpůsobovat, až když přestaneme poslouchat ty druhé, jak máme žít a co si máme myslet, a až se přestaneme bát. 

Být svobodný a žít si svůj ideální svět není o odvaze, je to o rozhodnutí a o tom, že pevně uchopím své kormidlo a začnu si svůj život řídit sám. Že přeberu zodpovědnost za to, co si tu tvořím a přestanu se spoléhat na někoho jiného, protože nikdo takový není a neexistuje, je to jen iluze, které jsme většina z nás uvěřili. 

S laskou Reni