Strach

Dnes se chci zase po delší době vrátit k tématu strachu, protože je to jeden z mých největších stínů a vnímám, že nejsem jediná. A taky vím, jak je těžké se jím nenechat ovládat.

Jenže taky vím, jak může strach ovlivnit to, co si tu tvořím a jaká rozhodnutí v životě dělám a jak v některých případech pak musím někdy i celý zbytek života čelit následkům těchto mých rozhodnutí, která jím byla ovlivněná.

Nedávno jsem zažila situaci, kdy jsem potkala skupinku lidí. Byl tam starší pán a s ním 3 malé slečny, kterým bylo cca kolem 10–12 let. Bylo to venku v přírodě u potoka. Ten pán nebyl úplně ve své kůži, byl nervózní a šel z něj takový neklid.

A pak se stala situace, kdy jedna z těch holčiček trhala nějaké bobule, které vypadaly jako rybíz. A ten pán, když to viděl, tak začal být úplně hysterický a začal na tu holčičku křičet, že jim jasně řekl, že jsou jedovaté a že je nemají jíst. Křičel na ni, ať to okamžitě vyhodí a utře si ruce, a na další holčičku, že má vlhčené ubrousky, tak ať jí je hned dá.

Já jsem to celé tiše pozorovala a vnímala, jak moc ten muž v tu chvíli reaguje ze svého strachu. Nešlo ani tak o to, jestli ty bobule opravdu byly, nebo nebyly jedovaté. Zaujalo mě, jak rychle ho strach ovládl natolik, že přestal reagovat klidně a s nadhledem.

Při mé práci na sobě a s lidmi, které provázím, čím dál tím víc vidím, kde všude a kolik z nás tu žije životy, které řídí náš strach a jak si jím často blokujeme to být šťastní.

Máme strach být sami sebou, protože se bojíme, že nebudeme druhými přijati.

Zůstáváme někde, kde nám není hezky, protože se bojíme, že zůstaneme sami.

Držíme se někoho, kdo nám ubližuje, protože už ho známe a víme, co od něj můžeme čekat, a bojíme se otevřít něčemu novému a důvěřovat někomu jinému, protože nemáme jistotu, jestli nás taky nezraní.

Kontrolujeme druhé, protože máme strach, že když je nebudeme hlídat, tak je ztratíme.

Žárlivost a s ní spojená nedůvěra jsou taky plodem našich strachů, které vycházejí z bolesti, kterou nám způsobil někdo kdysi dávno, a my si tím často ničíme vztahy s těmi, kteří s tím nemají vůbec nic společného.

Máme strach se na sebe a svůj život podívat pravdivě, protože se bojíme, že když to uvidíme, tak se nám to všechno zboří jako domeček z karet.

Strach k nám patří a ve zdravé míře nám i pomáhá, ale když ho necháme, aby nám řídil život, nemůžeme si tu žít své sny, nemůžeme si stavět pevné a hluboké vztahy a žít šťastný a naplněný život. A tak se raději jen kloužeme po povrchu.

Na strach jsou skvělé konstelace, vždycky ukáží, odkud vychází. A vždycky, když se do něj postavím, řekne to samé:

"Já tu jsem a vždycky tu budu, ale jen ty určuješ, jak velkou budu mít v tvém životě moc."

Kdybych nechala svůj strach řídit můj život, nikdy bych neodešla z nefunkčního manželství, nikdy bych nezjistila, že se o nás dokážu postarat, nikdy bych si nesplnila sen mít svůj vlastní projekt.

A vím, že je spousta dalších krásných věcí přede mnou, které by nepřišly, kdybych se nepřestala bát.

S láskou Reni