Příběh Timmyho

Už tři týdny sleduji příběh krásné bytosti keporkaka Timmyho a vnímám, že od začátku se mě to vnitřně a velmi hluboce dotýká. Jako bych tam od začátku vnímala něco mnohem hlubšího, než jen to, že bohužel další z velryb uvízla někde na mělčině.

Když jsem četla informaci, že práce na jeho záchranu byly ukončeny, a že Timmyho už čeká jen odchod, cítila jsem uvnitř sebe k této informaci odpor. Cítila jsem bolest a říkala jsem si, že přece musí existovat nějaká naděje, aby se to nestalo a zároveň silný pocit, že to tak prostě nemá skončit. 

Když se pak objevily informace, že se o jeho záchranu pokusí lidé mimo systém, v tu chvíli se mi potvrdilo, že tento příběh má mnohem hlubší přesah. A když teď každý den sleduji, jak se "obyčejná" lidskost a laskavost snaží udělat maximum, aby se Timmy vrátil domů, rozkrývá se mi kolem toho mnoho dalších obrazů, které nesouvisí jen s ním, ale i s námi všemi.

Jeho příběh nám ukazuje náš vlastní lidský svět, ve kterém jsme my sami někde uvízli. Upozorňuje na nefunkčnost našeho systému a na to, jak byrokratické nesmysly blokují naše základní instinkty a ovlivňují náš zdravý rozum. Rozkrývá pravdu o tom, jak se určité organizace prezentují a jaká je jejich opravdová podstata, která bohužel nemá nic společného s tím někomu nebo něčemu pomáhat.

A zároveň rozkrývá tu nejhlubší a základní přirozenost nás všech a tou je láska a laskavost k jiné bytosti. Ukazuje na to, že když v sobě tuto naší esenci společně probudíme, je naděje to poslední, co umírá. Že když se tolik lidí spojí a buď svými činy nebo jen pozitivními myšlenkami vyšle svoji energii tam, kde to vypadalo ztracené, věci se pohnou a celý ten příběh může skončit jinak.

Ten příběh ještě u konce není, ale já už teď vím, že dopadl dobře. Protože už teď ukazuje, že jsme pořád ještě lidmi, že pořád ještě vítězí láska nad vším, a že tím zůstává ta naděje i pro ten náš lidský svět. Že ať teď vypadá sebehůř, pořád ještě ho dokážeme změnit.

Pokud se Timmy rozhodne odejít, je to tak v pořádku a pokud se rozhodne zůstat, tak taky. V obou případech nám vždycky bude připomínat, kdo skutečně jsme a co je naše nejhlubší a přirozená podstata.

Děkuji Timmy, že nám na svém vlastním příběhu ukazuješ i ten náš. A přeji ti šťastný návrat domů.

S láskou Reni