Když duše ví

Často opravdový smysl našich vnitřních rozhodnutí nevidíme hned, ale někdy třeba až za několik desítek let.

Když jsem se před více jak 20 lety stěhovala na místo, kde teď žiji, nebyla jsem z toho moc nadšená. Měla jsem pocit, že mizím ze středu dění do největší prdky světa a trvalo mi celkem dlouho, než jsem si tu zvykla.

A když jsem se dnes dopoledne vydala na mojí oblíbenou procházku po okolí, děkovala jsem všemu možnému za to, jak moudré rozhodnutí jsem kdysi udělala.

A uvědomila jsem si, jak moje duše přesně věděla, kde jednou chce být. A já jsem dnes neskutečně vděčná za každý okamžik, který tu zažívám.

Je tu tolik krásných a léčivých míst a já si je velmi často užívám v úplné samotě a klidu, protože nikde dlouho nepotkám ani živáčka. A pak si představím ty přeplněné pláže a turistická místa a v duchu si říkám, kvůli čemu jsem se tolik let tak honila.

Ale je to vývoj, každý si musíme projít svým, než dojdeme tam, kde chce naše duše být a kde to najednou všechno zaklapne.

Spoustě lidem se teď boří svět. Rozpadají se vztahy, rodiny, lidem přestává dávat smysl jejich práce a jakoby spousta z nich ztratila svůj směr. Moc dobře to znám, není to tak dávno, kdy jsem si tím procházela taky.

Ale když se dnes otočím zpátky, všechno z toho, co se mi dělo, mi dává dokonalý a hluboký smysl. A s velkou vděčností a hlubokou pokorou vše přijímám, protože vše se to dělo jen z jediného důvodu....pro moje nejvyšší dobro. Protože bez toho bych dnes to nejvyšší dobro neprožívala.

Štěstí není ve velkých věcech, je v těch nejvíc obyčejných maličkostech.

S láskou Reni