Citlivost je dar

Když jsem byla malá a pak postupně dospívala, často jsem slýchala věty...

Že jsem moc citlivá.

Že si všechno moc beru.

Že všechno moc prožívám.

Že nemám být cíťa.

Že jsem přeci silná a rozumná holka.

A já věřím, že nic z toho nebylo říkáno se zlým úmyslem. Věřím, že za těmi slovy byla láska, a že mě to mělo jen chránit před světem, který citlivost bral jako slabost.

Jenže moje podvědomí si to přeložilo tak, že je se mnou něco špatně. Že to, že jsem citlivá, je nějaká vada. A že když taková jsem, tak mě druzí nepřijímají. A tak se uvnitř mě začaly postupně vytvářet programy, které mou citlivost na dlouhé roky potlačily a místo ní převzalo svou roli mé ego.

A jak se to projevovalo?

Byla jsem emočně uzavřená a měla jsem problém někomu otevřeně říct, co k němu cítím, protože jsem se bála, aby na něj moje city nebyly moc.

Nedokázala jsem otevřeně říct, co je mi příjemné a co mi příjemné není, protože jsem se bála, že to druhý bude zesměšňovat.

Neuměla jsem druhým nastavit jasné hranice, protože jsem se bála, že to nepřijmou a otočí proti mně, že si vše beru moc osobně.

Byla jsem silná a rozumná holka, která přebírala zodpovědnost druhých na sebe, hodně toho vydržela, tolerovala a chápala, až se v tom všem úplně odpojila od sebe a totálně zavřela svoje srdce.

Naučila jsem se, že prožívat své emoce je špatně a tak jsem nedokázala být sama se sebou a byla závislá na pozornosti druhých.

Když mě někdo zraňoval, tak jsem buď mlčela nebo utíkala, křičela, prosila nebo vyčítala anebo odešla a vinila sebe nebo ty druhé.

A tak se teď učím, že moje citlivost je v pořádku. Že je v pořádku někomu projevit svoje city, že je v pořádku někomu otevřeně říct, když je mi něco nepříjemné nebo mě něco zraňuje nebo naopak mi něco dělá dobře.

Že je v pořádku nastavit druhému jasné hranice. Že je v pořádku někdy nebýt silná a nechat se vést tím, co cítím a ne rozumem.

Že je v pořádku, že když mě něco bolí, tak si tu bolest naplno prožít a plakat tak dlouho, dokud se ta bolest ve mně úplně neuvolní.

A je v pořádku říkat druhým NE a nedělat něco, na co se momentálně fyzicky nebo psychicky necítím.

A dnes mi došla ještě jedna důležitá věc.

Můj dar vnímat věci do hloubky a dokázat komunikovat s dušemi lidí, zvířátek a stromů není nic nadpřirozeného. Ale naopak je to ta moje nejčistší přirozenost, kterou mám a tou je právě má citlivost.

Bez ní bych nemohla být kdysi zdravotní sestřičkou, nemohla bych s Kryštůfkem mít krásný vztah a jít cestou svobodného vzdělávání a nemohla bych druhé provázet na jejich cestách k sobě.

To, že nám kdysi někdo namluvil, že být sám sebou je špatně, neznamená, že to musí určovat celý náš život. Vždycky je čas na to vzpomenout si, kdo jsme a proč jsme sem přišli.

S láskou Reni